Vážení a milí,
dnes se dozvíte něco málo o dalším úspěšném tažení českých borců, tentokrát do daleké Ameriky na US OPEN 2006. Náš tým tvořili: Petr Kotík (semi, light – černé pásky), Joanne Kolowrat (semi, light senioři – černé pásky), Anna Rusnak (semi, light), Mirek Sobotka (semi, light, senioři – černé pásky), Michal Němeček (semi) a Tonda Grůza (formy).
V prvé řadě bych chtěla upozornit na to, že zde budu opět referovat pouze na základě zprostředkovaných informací z úst jednoho mistra a jedné mistryně USA :-) . Ti z vás, které zajímá pohled očima opravdového účastníka zájezdu, si musí počkat na podrobnou reportáž Mirka Sobotky, jenž vyjde brzy ve Fighter´s Magazínu.
Ale k věci. Nejprve několik technických informací o US Open 2006, který se odehrával na Floridě v Orlandu, přímo v komplexu slavného DisneyLandu. Turnaj organizuje ISKA (International Sport Kickboxing Association) a jedná se o velmi prestižní tituly. Zápasí se v disciplínách formy, sebeobrana, semicontakt, lightcontact, Jiu Jitsu a nově také v přerážení překážek. Celá událost trvá cca dva dny. a to i přes to, že se jí účastní kolem 6000 zápasníků!!! V hale je ovšem neuvěřitelných 40 zápasišť.
Celý závod je rozdělený do obrovského množství různých kategorií podle dosažených pásků, věku, pokročilosti a mentálních schopností (závodí i postižení). V kategoriích forem a semicontaktu, dvou nejoblíbenějších stylů bojových umění s místní dlouhou tradicí, je až kolem 50 zápasníků. V pátek 30. června probíhala registrace a už odpoledne pak soutěže týmů, přerážení, forem (v kategoriích hudební, tradiční, moderní a extrémní formy a zbraně) a všechny kategorie postižených. To vše jak pro černé, tak i nižší pásky. Ve formách se dále rozlišují v každé kategorii úrovně začátečníků (soutěží méně než rok, pro děti méně než dva roky), mírně pokročilých (dva roky, u dětí 3 roky) a pokročilých (tři roky, u dětí čtyři roky). V šest hodin odpoledne začaly zápasy v semicontactu, lightcontactu a v sebeobraně. V sobotu se uskutečnily všechny ostatní zápasy a pokračování pátečních bojů. Večer proběhl turnaj šampionů – Night of Champions.
Český tým vyrazil 27. června vozem do Vídně, odtud pak do Londýna a letadlem do Miami, kde se „vylodil“ ještě večer téhož dne. Na letišti všechny čekal teplotní šok. Bylo zde o 20 stupňů více než u nás, ale vzduch byl vlhký, takže celkově byl po chvíli dojem z počasí příjemnější než u nás. Celý výlet trval 9 dní a organizačně se ho zhostil Mirek Sobotka, který má tuto oblast výborně zcestovanou. Cesta byla dlouhá… První noc strávili borci v Miami, odkud druhý den přejeli do Daytona Beach asi 400 km od Miami, odtud jim pak zbývalo jen posledních 100 km do Orlanda, kam dorazili třetí den výpravy. V Orlandu je slavný DisneyLand, který představuje město ve městě, samostatný konglomerát hotelů, parků a atrakcí, který když Vás přijme, tak jen tak nepustí. Jedná se ale o velikou plochu co do šířky, protože téměř všechny budovy jsou jednopatrové, zato monstrózně rozlehlé… Místní zajímavostí jsou krokodýli, které zde najdete nejen v každém parku (i hotelovém) ale i v každém okrasném jezírku (koupání je zakázáno…); potkáte je ale i lezoucí (nebo už nelezoucí) po silnicích :-) .
Sportovní komplex, ve kterém se šampionát konal, byl tvořen dvěma halami. První byla určená na galavečer a druhá na eliminační i finálové zápasy. Začátek turnaje byl až odpoledne, protože celé dopoledne se těch výše zmíněných 6 000 účastníků vážilo. Takový počet je samozřejmě nemožné zapisovat do archů, jak to známe u nás, proto každý ze závodníků dostal pouze papírek se svou váhou a stylem, v němž bude zápasit, papírek si uschoval a odevzdal až ve chvíli, kdy se dostavil před začátkem bojů své kategorie na tatami. Zde se všichni borci z dané kategorie sešli, odevzdali lístky s váhou a přímo na místě se vylosovalo pořadí zápasů.
V lightcontactu, který není tolik rozšířený jako semi a formy, tolik zápasníků není. Co se stylu týče, všichni výborně kopou, ale jinak jsou v zápase „divoký“ a spíše než technický zápas je to „mela“. Pravidla sice určují povolené a zakázané techniky, ale v praxi vše záleží pouze na benevolenci rozhodčích. Díky tomu mnoho zápasů odpadá z důvodů zranění soupeře…Kola jsou na 1x2 minuty a to i ve finále, boduje se 1 bod ruce a 2 body nohy. Do kategorií černých pásků se musí borci kvalifikovat na jiných lokálních soutěžích, nižších kategorií se přitom může účastnit kdokoliv.
Petr měl v lightcontactu 4 zápasy. První zápas se nekonal pro odstoupení soupeře. Druhý soupeř kolem sebe nelightově kopal a mlátil, takže se Petr uchýlil k oblíbeným technikám trošku plnokontaktních přímek a kopů a rychlého pohybu z trajektorie soupeře. Třetí zápas se opět pro zranění soupeře nekonal. Ve finálovém zápase se potkal se Slovákem žijícím v Americe, jehož styl Petrovi vyhovoval, ale měl nad ním jasnou převahu. Dokonce se mu ho podařilo poslat k zemi zadním round kickem. Taková tedy byla vítězná cesta Petra k prestižnímu titulu.
V semicontactu zde rozhoduje pět rozhodčích. Body se zapisují u stolku, kam ovšem není vidět, takže zápasníci až do konce nevědí, jak na tom jsou. Zápasí se buď do rozdílu pěti bodů nebo klasicky na dvě minuty. Zprvu se zdálo, že Kotíkova cesta bude úspěšně pokračovat i v semi. První zápas rozhodčí zastavili za stavu 5:0 pro Petra. Pak ovšem začalo dohadování, stav se změnil na 4:2 a zápas pokračoval. Nakonec se rozhodovalo náhlou smrtí a Petr prohrál…Pocity z takového průběhu zápasu jsou samozřejmě rozpolcené a nepříjemné, obzvláště když se následně slečna zapisovatelka omluvila, že to asi nějak špatně zapsala… Prohra je ovšem výzva pro přístí rok.
Ostatní jmenovaní zápasníci byli také úspěšní. Joanne získala první místo v semi a 2 v lightu, Anna (na svých myslím druhých závodech vůbec) byla první v obou kategoriích, Michal Němeček byl druhý v semicontactu a Mirek Sobotka dosáhl na 1. místo v semi a 2. místo v Grand champion turnaji černých pásků. Všem samozřejmě moc gratulujeme.
Šestý den zájezdu se celý tým opět přesunul do Miami, kde si užíval další tři dny chozením po barech na Ocean Drive, popíjením koktejlů a nakupováním úžasně levných věcí v megavelikých obchodech :-) . Poslední den si všichni dopřáli slavnostní večeři v místní proslavené italské restauraci. Celkový dojem z Ameriky, který podtrhla tato návštěva, je vysoká kvalita neodmyslitelně spojená s absolutní kýčovostí…
A jaké jsou pocity po návratu? Petr mi řekl, že vždycky všude „vyžral“ tu největší hrůzu, snad až tady ne, kdy měl jasnou převahu. Prvotní pocit euforie z titulu ale nahradil spíš pocit zklamání…Přeci jen byl tento turnaj velkou výzvou a taky životní metou a příprava na něj byla velmi těžká. A tak snadné vítězství bylo pro něj paradoxně rozčarováním…Stejně tak se o turnaji vyjádřila i Anna. Ta ovšem zápasila v sekci začátečníků, kde prostě nenašla soupeře…není divu, když se připravovala s Joanne…a jejich tréninky bych Vám nepřála snad ani vidět… :-)
KLF